Antonín Kalina - v podmínkách koncentračního tábora dokázal zachránit tisícovku dětí

"Pro mě to byla výzva, abych se vydal po jeho stopách. Měl jsem štěstí, že jsem našel některé jeho spoluvězně, a začal dávat dohromady jeho příběh. Našel jsem i děti, které zachránil. Byly v Izraeli, ve Spojených státech, ve Velké Británii. Problém byl, že jsem pouze věděl, že je z Třebíče, že je z deseti dětí, ale nemohl jsem najít jeho příbuzné. V roce 2012, poté co v Americe vznikl film Kinderblock 66, tak v Izraeli jmenovali Antonína Kalinu in memoriam titulem Spravedlivý mezi národy. Pro obyvatele Třebíče to bylo taky překvapení, a tehdy se pracovnice Městského kulturního střediska rozhodly vypátrat příbuzné, to se povedlo, a já jsem mohl tu knihu dopsat."

 

Kniha se jmenuje Děti Antonína Kaliny a mapuje celý jeho životní příběh. Vznikl i filmový dokument. V Třebíči byla nedávno otevřená nová expozice, která připoníná děti, které Kalina zachránil. Ústředním exponátem je kovaný strom života s listy a jmény 860 zachráněných dětí.

 

"Kalina je nesmírně populární v Izraeli, tam o něm vycházejí články. Jeden z časopisů teď o něm uvedl šest stránek. Mluví se o něm hodně v Americe, ve Velké Británii. U nás, jak to tak bývá, nikdo není prorokem. Ale dojímá mě, jak se k němu přihlásilo rodné město Třebíč. Jednak mu vztyčili pamětní desku, poctili ho titulem čestný občan, udělali pamětní síň Antonína Kaliny a rozšířili o strom života."

Jak děti zachraňoval, když byl v koncentračním táboře, kde měl naprosto omezené podmínky? A kolik těch dětí bylo? 

"My právem uctíváme zachránce typu Nicholase Wintona nebo Oskara Schindlera, ale Antonín Kalina se od nich naprosto lišil, a sice tím, že každý den riskoval život. Byl politický vězeň v Dachau, potom v koncentračním táboře Buchenwald, uměl výborně německy. Měl autoritu, protože tam byl od roku 1939, a vězni si ho zvolili jako tzv. blokaře. V roce 1944, když začaly transporty z východu, z Osvětimi, tak přicházely pochody smrti do Buchenwaldu. On si všiml, že mezi zdecimovanými lidmi, kteří to přežili, je vždy několik desítek dětí. Jako zkušený vězeň si uvědomil, že nemají šanci na přežití, když zůstanou v těch blocích, protože tam zdaleka nebyli jen političtí vězni. S pomocí samosprávy vylobboval, že se vytvoří dětský blok 66. Představitelé podzemní táborové organizace byli proti. Argumentovali tím, že když bude další pochod smrti, tak ty děti mají pohromadě.

 

Kalina měl však plán. Před ten Kinderblock dal cedule, že tam je tyfus, a toho se nacisté strašlivě báli. Dokázal, že tam radši vůbec nechodili, a děti nemusely chodit na Appelplatz, kde by si jich všimli. Byly tam děti od 3 do 18 let. Kalina v roce 1988 říkal ve svých vzpomínkách, že to bylo asi 1300 dětí, většinou židovských, asi sto romských. Jeho nejbližší spolupracovník Jindřich Flusser, pražský lékař, který mu dělal písaře, říkal asi 1100 a izraelská skupina historiků, když rozhodovali o udělení titulu Spravedlivý mezi národy, přišli s výsledkem asi 900 dětí, ale to není podstatné. Nejen podle historika Kennetha Waltzera, šlo o největší záchrannou akci, která v dějinách 2. světové války neměla obdoby."

 

Kalina vymýšlel finty, dětem gumoval židovská jména

Šlo o to, jak děti uchránit. Buchenwald byl pro děti jen přestupní stanicí. Nejpodstatnější bylo uchránit je od toho, aby nemusely do transportů. A Antonín Kalina volil různé finty.

"Začal ty lidi tzv. arizovat. Jeho písař Flusser vzpomínal, že dlouho nemohl pochopit, proč mu Kalina říká, ať do těch transportních listin, když přišli noví příchozí, píše vše obyčejnou tužkou. Pak Kalina přišel s informací, že mají druhý den přijít na šťáru, a začal gumovat křestní jména, která byla židovská. Německá příjmení nevadila, ale byl tam třeba Moše, Izak. Tak jim dával arijská jména třeba Gustav. Paradoxně tam byl chlapec jménem Lajbl Hütler, tak z něj udělali Leopolda. Kalina dětem říkal: až zítra přijdou esesmani, tak nikdo z vás není Žid. Vy jste Holanďani, Poláci, Češi, Rusové. Kdo řekne, že je Žid, dám mu na zadek. Jindřich Flusser to popisoval ve své knize Život na úvěr, jak esesák řval na Kalinu: kde jsou ti tví Židé? A on mu říká, tady žádní nejsou, ty už jsme dávno odeslali. Pojďte se podívat na ten seznam. Kalina byl vězeň, který měl v průvodních listinách napsáno návrat nežádoucí. Když se ho v roce 1945 ptali, jestli mu stojí za to takto riskovat, že už válka končí, stačí to přežít, tak on říkal, já už mám život za sebou. Byl ročník 1902, bylo mu 43 let, už se považoval za starého pána. Říkal: já mám život za sebou, ale ty děcka musí přežít. Když jsem toho Kalinu studoval, a snažil se vcítit do jeho pocitů, tak on si za celý život neuvědomil, že udělal statečný čin, to byla jeho povinnost, protože viděl děti, které jsou v ohrožení."

 

Jak to bylo s dalšími spoluvězni, oni věděli, co dělá? 

"Byla to akce, kterou nemohl sám udělat. On ji vymyslel a organizoval. Byli tam Poláci, Francouzi, Holanďané. Měl vybraného zástupce vězně, který se staral o ty jednotlivé sekce. Vezměte situaci, že se mu tam objeví 500 dětí, a on jim musí dát nějaké jídlo, boty. To vše bylo organizované, někteří vězni se vzdávali svých přídělů pro ty děti. O Kalinovi se s nadsázkou říká, že uměl sehnat všechno, i ponorku. Jednou přišel k vězni, který měl na starosti sklad, s tím, že chce deky pro děti, ale sedm set. A sehnali to.

A ještě vám řeknu jednu fintu. Kalina zjistil, kde jsou balíčky s Červeným křížem. Ten sklad v noci vyloupili. Věděl, že v balíčcích dole vpravo byly cigarety. A to bylo platidlo. Vzali žiletku, opatrně vyřízli ten roh, vytáhli cigarety, a vrátili to zpátky. Nejstrašnější situace pro Kalinu byla na konci války, probíhaly transporty, a tam pořád byly děti. Jednou nebyl v bloku, a oni hnali děti k bráně. Kalina udělal naprosto šílenou věc, přiběhl k té bráně, a začal řvát na velitele: pane veliteli, vy jste mi slíbil, že děcka půjdou až poslední, po jiném bloku. To si vymyslel, ale rozhodlo to jeho sebevědomí. Velitel mu na to řekl, tak si děcka vem, a běž s nimi ke všem čertům. To byla výhoda českých vězňů, že byli jazykově vybavení. Třeba Poláci strašlivě trpěli, protože často neuměli německy, a nerozuměli rozkazům. Kalina mluvil německy stejně jako česky, a víte proč? Byl z velice chudé rodiny, a v Třebíči byly dvě školy. Jedna německá, a jedna česká. Německá dávala zadarmo svačiny. Kvůli tomu šel na německou. Mluvil i rusky, maďarsky, polsky. Proto mohl na důstojníka sebevědomě mluvit, a to někdy ti nacisti oceňovali, ale byla to hra s ohněm, mohli ho kdykoliv zastřelit."

Co se s ním stalo po válce?

"V Třebíči se stal tzv. národním správcem té velké Baťovy fabriky. Pak se odstěhoval do Prahy, pracoval na ministerstvu lehkého průmyslu. Rozuměl kůži, tak měl na starosti nějaké dodávky ze zahraničí. Hodně mu pomáhalo, on tomu říkal koncentráčnické bratrstvo. Výborně se orientoval mezi vězni v Německu, ve Francii. Pracoval jako referent. Pak šel do důchodu, rozvedl se. Našel si novou paní, kterou moc miloval, ale bohužel mu předčasně zemřela na rakovinu. Pak žil sám, odstěhoval se na nějakou chatu na Černý most, tam si svařoval víno, vyráběl nějaké meruňkovice, a něco pěstoval. V zásadě se neléčil. Říkaly mi to děti doktora Flussera. Žádné tablety nebral, a když mu bylo mizerně, tak si prý svařil dvě lahve vína, které si dělal sám, a to vypil. A když potom nebyl jako rybička, tak volal doktora Flussera.

Žil do 88 let. A díky doktoru Flusserovi se o něm dozvěděli v Americe. Už vznikla nadace pro křesťanské zachránce, a ještě za života v roce 1990 dostal dopis od ředitele nadace, který mu děkuje za to, co udělal, a nabízeli mu 100 dolarů příspěvek měsíčně. On krátce na to zemřel, ale já jsem přesvědčený, že by si ty peníze nevzal."

Mezi dětmi, které zachránil, jsou známá jména, třeba nositel Nobelovy ceny za mír Elie Wiesel. "Ellie Wiesel tu byl v roce 1997. Setkal jsem se s ním jako novinář a v dobrém slova smyslu z něj tahal rozumy. Vybavil si ten dětský blok, i českého blokového, písaře. Dalším člověkem, který prošel tím Kinderblockem, byť jen krátce, byl Imre Kertész, nositel Nobelovy ceny za literaturu, myslím za rok 2002, dále úžasný člověk, před kterým se dnes sklání vědecký svět, byl fyzik Felix Jiri Weinberg, rodák z Ústí nad Labem. Přišel o maminku, o bratra. Tatínek byl naštěstí v Anglii, tak za ním odjel. Před svou smrtí, zemřel v roce 2012, napsal svoje memoáry, kde se pokusil vykreslit Kalinův psychologický portrét. Ale byli tam i lidé, kteří nejsou světově proslulí, ale vedou strašně zajímavé a plnohodnotné životy dodnes v Izraeli."

V roce 2014 ocenil Kalinovy činy i prezident Miloš Zeman udělením státního vyznamenání Za zásluhy I. stupně.

 

ZDROJ: 

Český rozhlas | Radio Prague International, 15. 3. 2019