Děti Antonína Kaliny

„V tom davu jsem potkal otce a bratra Zoltána. Byl jsem šťastný, že nejsem sám. Ten pochod jsem vydržel i díky tomu. Dostali jsme se až do Buchenwaldu, kde otec a Zoltán onemocněli. Nejdříve zemřel bratr a později také otec. Za tři dny osvobodili tábor."

„Pamatuji se na americké vojáky, na zděšení, jež se jim zračilo v tváři. Nikdy nezapomenu na onoho černého seržanta. Svalnatý obr plný lidskosti, jenž proléval slzy bezmocného vzteku, slzy hanby..."

„Ztratil jsem za války celou rodinu. Rodiče, prarodiče, bratra, tety, strýce. Do Osvětimi nás odjelo dvacet devět. Vrátili jsme se jen tři."

„Tehdy přišel pro mě zcela nepochopitelný a náhodný zázrak. To, když se ve dveřích objevil zcela neznámý člověk a hlasitě zakřičel česky: Jsou tady ještě nějací čeští kluci?"

„Chtěli jsme pouze jednu věc, a to bylo jídlo. Jídlo bylo pro nás to nejdůležitější. Sníš vše, co můžeš kousat a spolknout. Aniž jsi věděl co. I to, co nebylo uvařené. Syrové brambory byly pro nás nedostižným snem."

„V mém psaní holocaust nikdy nemůže být zmiňován v čase minulém. Já jsem v holocaustu rozpoznal jistý stav člověka, konečnou stanici velkého dobrodružství, do níž dospěl evropský člověk se svou dva tisíce let budovanou etickou a morální kulturou za zády."

„Byl jsem zoufalý. Zatímco já prožíval první hodiny a dny svobody, Peter se tloukl v otevřených vagónech, úplně bez jídla, křížem krážem Německem. Teprve 9. května se dostal do Terezína. A tam se dočkal osvobození. Z jeho vagónu přežili pouze tři vězni."

"Tak jsem tedy udělal největší kariéru svého života: stal jsem se blokšrajbrem u Toníka Kaliny."