Jindřich Flusser

Lékař, překladatel a Kalinův blízký přítel Jindřich Flusser se narodil v Praze 20. září 1917.

Maturoval na Německém reálném gymnáziu, následné studium medicíny na Karlově univerzitě mu překazilo uzavření vysokých škol v roce 1939. Přestože měl možnost emigrovat, rozhodl se, že zůstane s rodiči a s nimi byl také od prosince 1941 vězněn v terezínském ghettu. Holocaust do života Jindřicha Flussera zasáhl stejně tragicky jako do statisíců jiných lidských osudů, během válečných hrůz však Jindřich potkal i dvě nejdůležitější osoby svého života: budoucí ženu Juditu a celoživotního přítele Antonína Kalinu.

Jindřich jako medik, navíc mluvící německy a francouzsky, působil na ošetřovně. Judita, s níž se Jindřich seznámil v Praze ještě před odjezdem do ghetta, pracovala v Terezíně jako kojenecká sestra. Jejich cesty spojil na půdě Magdeburských kasáren rabín Leo Beck z Kolína nad Rýnem 14. února 1943. Toto velké osobní štěstí však rodinu Jindřicha Flussera před hrůzami okolního světa nemohlo uchránit. Po strastiplné cestě v dobytčím vagóně se v květnu 1944 ocitla v Osvětimi, v takzvaném rodinném táboře. Zde byl Jindřich hned při úvodní selekci od maminky i milované ženy oddělen. Díky statečnosti, odvaze, medicínským znalostem i nezbytné dávce štěstí se Jindřichovi dařilo v drastických podmínkách koncentračního tábora nejen přežívat, ale i nezištně pomáhat ostatním spoluvězňům.

Blížící se fronta a strach nacistů ze Sovětské armády vyústily v nechvalně známé pochody smrti. Jindřich Flusser však v mezních podmínkách, v kruté zimě roku 1945, dokázal přežít jak pěší pochod do Gross–Rosenu, tak i následnou několikadenní cestu v otevřeném vagónu do tábora Buchenwald. V Buchenwaldu si jej jako šikovného písaře vyhlédl Antonín Kalina, který z něj postupně učinil svého nejbližšího spolupracovníka. Společně pak vynalézavými způsoby měnili jména i národnosti dětí ze svěřeného dětského bloku tak, aby zamaskovali jejich židovský původ. Jindřich Flusser se tak aktivně podílel na záchraně téměř tisícovky židovských chlapců. „Antonín Kalina? Rozuměl nejenom botám. Rozuměl i lidem. Dvanáct set mu jich svěřili. Dvanáct set lidských mláďat, nepodobných dětem, které Říše poznamenala smrtí a kterým zabila maminku. Až tady, na bloku šedesát šest, v buchenwaldském malém lágru, za nabitými dráty a na dostřel esesáckých kulometů – se z nich zase stávaly děti. Hrály si, zpívaly a učily se znovu smát. Toník byl jejich táta...“ Po válce Jindřich Flusser dokončil studium medicíny a pracoval jako lékař, nejprve na III. Interní klinice v Praze, poté jako internista a ředitel závodního střediska v ČKD, později na I. Interním oddělení Nemocnice Na Bulovce. Už v šedesátých letech se začal věnovat překladům německé poezie, mimo jiné dílům H. Heineho, E. Kästnera či R. M. Rilkeho, a spolupracoval rovněž s Československým rozhlasem.

Jindřich Flusser zemřel v Praze v roce 1994, svého největšího životního přítele „Toníka“ přežil o pouhých pět let.

Jindřich Flusser svoje zážitky z koncentračních táborů zpracoval v knize Život na úvěr. Knihu vydala v roce 2010 vlastním nákladem jeho rodina a dočteme se v ní, mimo jiné, i o prvním set kání Jindřicha Flussera s Antonínem Kalinou: Venku, kus od baráku, stál menší, štíhlý, neznámý vězeň neurčitého věku. Když jsem k němu váhavě přistoupil, oslovil mě česky: „Já jsem nějakej Kalina. Toník.“ Chvíli si mě prohlížel šedomodrýma očima zpod hustého obočí a řekl: „Psát umíš?“ Zůstal jsem na něj koukat s otevřenými ústy. „No co? Ptám se, jestli umíš psát, ne všelijak čmárat, po doktorsku. Tak už pojď.“ Cestou mi vysvětlil to nejdůležitější. Jako blokový na šestašedesátce u sebe soustředil děti. Je jich tu mnoho. Přicházejí teď všemi transporty, zubožené až běda. Poslat na práci je nemohou, to by zahynuly, a nechat je mezi zdivočelými dospělými také ne, a tak jich denně vyměňuje několik desítek za dospělé a hnedle je bude mít všechny pohromadě. Potřebuje někoho, kdo se domluví taky s Francouzi a Holanďany a hlavně, abych prý uměl psát. Tak jsem tedy udělal největší kariéru svého života: stal jsem se blokšrajbrem v buchenwaldském malém lágru u Toníka Kaliny. S Antonínem Kalinou se Jindřich Flusser přátelil až do Kalinovy smrti v roce 1990. Pečoval o jeho zdraví a ve snaze pomoci v té době sociálně slabému příteli se pro něj koncem osmdesátých let opakovaně pokoušel získat titul Spravedlivý mezi národy, a s tím i související rentu. Antonín Kalina však byl titulem Spravedlivý mezi národy oceněn až v roce 2012.